Pavel Smolík hovoří o své tvorbě Pavel Smolík talks about his work

Svět mých obrazů The world of my paintings

Když jsem poprvé smyl namalovaný motiv z povrchu obrazu, zůstaly po něm světelné stopy, které svojí krásou znamenaly první krok k dlouhé cestě. Je pro mne obtížná představa možnosti vykročit za hranice smyslových prožitků směrem k jinému absolutnu. Když v přírodě a ve mně samém cosi vzplane, zanechá ten požár tak silnou stopu, že v napětí očekávám další událost. Chci tím jen říci, že svět mých obrazů není vykonstruovaný, je jen neustále prožívaný a zakoušený.

Tam, kde se vnucují hotové tvary předmětů, ruším malbu jejich zánikem. Tímto opakovaným popíráním vznikající malby se obraz zvolna rozlévá k volnosti svých počátků. Obraz nelze předem určit. Jednotlivé vznikající skutečnosti se vytěsňují, zápasí spolu, vrství se na sebe a vytvářejí nové a nové vzruchy. Jsou to sítě vztahů, jemnější než předivo rozumu.

Neustálé prolínání obrazivosti činí obraz bohatý na asociační možnosti. Prostorové hloubky se odlučují a ztrácejí, chaos pozvolna přechází v řád. Drobné struktury obrazu se stávají složitými uzly, v nichž se střetají prožitky a nevědomé stavy. Makro prostor se zavíjí do složitého mikro prostoru. Tvar se slévá projevem vůle obsáhnout tajemství celku. Po většinu času se malba ocitá na hranici mezi chaosem a řádem. Toto rozhraní je pole plné pocitu volnosti, síly a úplnosti. Stav obrazu provokuje k další tvorbě. Vznikající prostor je plný napětí živlů, paměti a emocí. Kolísá mezi světlem a tmou, váhou a lehkostí. Stává se zrcadlem mysli. První obraz mizí do minulosti a ovlivňuje tvářnost obrazu dalšího.

Vrstvím jako živá příroda jeden děj na druhý. Stálost obrazu spočívá v jeho neustálé proměnlivosti a složitosti. Věřím, že tento proces je zcela nový, ale ve své podstatě hluboce přirozený. Příroda i obraz jsou výrazem tvůrčích sil. Vznikající obraz přírodu nepopisuje nýbrž následuje a duchovně uchopuje, což příroda sama o sobě nedokáže. V žádném jiném způsobu malby jsem nenalezl možnost cesty, která by vyměřovala hranice pro novou obrazivost. Mnohost a mnohočetnost není popíráním života, ale spíš pochopení jeho tvořivosti a životnosti. Celek uniká už jen proto, že není nikdy daný. Neustále se aktualizuje, je nekončícím proudem mnoha cest. Pokud vystavíme umění konstrukcím rozumu, uvězníme živou skutečnost. Ta ožívá v oné provokující hře, probíhající na hranici zviditelňování představ stále unikajících. Co může být jinak zobrazeno jen v jednotlivostech, dokáže jedině člověk uchopit jako otevřený celek. Dokáže procházet jednotlivé roviny času a prostoru, mísit je a být schopen je vyjádřit. Esence světa se tak rozlévá na vše okolo nás.

Tvorba mě vede k uvědomovanému vidění, které je samo sebou již velikou aktivitou. Povrchní zrak bude vždy nepřítelem mých obrazů. Malíř roste očima a nejde tolik o myšlení, jako o prožívání. Umění tak propojuje to emoční v nás s tím, co by se jinak vydělovalo jako určité fyzikální jevy. Pevné se rozpouští v prostoru a prostor se zhmotňuje v pevné. Otáčením obrazu se vyrovnávám s vesmírem. To, co se objevuje, nelze předvídat. Obrazy se prostupují a mizí. Stavy mysli zachycuje síť proměnlivosti. Minulé ke mně přichází a připojuje se k přítomnému. Řád světa tak poukazuje k řádu, který se takto jen skrze nás stává viditelným. Z hloubky světa k nám proudí prožitky, které nejsem schopen vydělovat a izolovat. Prostupují moji obrazivost a ve velkých celcích si uchovávají svoji světelnost, barevnost a citovost. Přijde čas příhodné naladěnosti a ony vystupují, ozáří přítomný okamžik a mizí.

Pokud se dívám se zvídavostí a touhou malíře, je moje paměť bohatá jak hvězdné nebe. Poznání světa se děje zevnitř a je hluboce intimní. Svět má charakter vlastní vzdušným pomíjivým obrazům. Tak do něj lidská představivost proniká nejhlouběji. Umění je touha vplynout do tohoto proudícího celku, který nám cosi napoví a opět se ztrácí v tajemné neuchopitelnosti. Kde končí slova a logika věcí, začíná oceán obrazivosti. Vyzařuje mohutně do mého života neopakovatelností okamžiků. Je spleten z tisíců obrazů, protkán nití mlčení a lehce překonává hranice času. Mohutná pěna jeho přílivů se zrcadlí v hudbě, poezii a obrazech. Pokud zapomenu na vše získané a naučené, mohu se stát součástí celého světa. Tvořivá svoboda vždy přesahuje intelekt, který vidí jasností rozumu, ale jasnost jeho představy je iluzorní. Malíř se svojí prací pohybuje na povrchu hlubin pravdivosti světa, které jsou střeženy zvláštní nedostupností. Cestu otevírá jen intuice a kontemplace. S nástupem světa moderní techniky, pod vlivem vědy a teoretických pojmů, ustupuje bezprostřední, každodenní zakoušení zázraku světa.

Účelový pohled na věci nám zabraňuje uchovávat si otevřenost pro celek, který se potom nemůže stát obsahem našeho vědomí. Hra o prostor je mojí hrou, kdy se nechávám prostupovat rytmem vesmíru. Spleť a složitost světa vyvíjí nárok na paměť a rozlišovací schopnosti oka. Nehybné hledisko pozorovatele je opuštěno ve prospěch proudu a sledu okamžiků. Prostor, v němž se ocitáme, se stále znovu zakládá, mizí a znovu povstává. Neočekávanost otevírá možnosti, zatím jen ukryté ve skutečnosti. Do podstaty světa je vepsána jeho moc a účinek, poslání i povaha. Je ve své přirozenosti aktivní, v čase nevratná a do budoucna nepředvídatelná.

Vesmír přírody je zakořeněný v našem vidění! Oko nás uvádí do světa, který je náš a my jsme jeho. Jsme děti této země, ale zcela určitě jsme i tvory, kteří vyrostli z nebeské půdy. Na celý duchovní kosmos vždy útočí účelnost a rozum světa, který nabývá podobu logického pozitivismu a strnulosti racionalismu. Pod snůškou mrtvých pojmů vysychá pramen údivu. Umění otevírá široký rámec, který je sám o sobě neuchopitelný, ale vzbuzuje touhu po vyjádření. Celý život mě provází potřeba studia. Nejde o samoúčelné vzdělávání, to co poznávám chci také citově prožívat. Hledám to, co souvisí s mojí osobní cestou. Poznání rozvíjím od nejjemnějšího k největšímu zároveň. Tato hra je nutností života, je to hra, kde se rozpory a chaos sdružují do nové harmonie, která překonává spekulativní rozum, je živá, neustále se obnovující, jako věčně tvořivá příroda. Jaký smysl by měl život malíře než ten, že sestupuje co nejhlouběji do problému sebe sama, aby se následně, v okamžiku vzestupu, ocitnul v osvobozeném prostoru, který považuje za budoucí. Je to hledání bez hotových pravd a osvědčených způsobů myšlení. Vkládám energii do svých obrazů s velmi nejistou vírou v její schopnost podněcovat druhé. Kdo okusil připoutanost k tvorbě ví, že zde se musí vybojovat velký zápas, který dovršuje smysl života.

Prožil jsem život v komunismu i kapitalismu. V obou systémech bylo mé svědomí v rozporu se státem a jeho mocí. Iluze nevinnosti se časem proměňuje ve stále naléhavější otázku viny. Pro krizi tohoto světa nelze nalézt řešení ani v komunismu ani v kapitalismu. Zůstává jen kritické stanovisko, které nemůže přijmout postoj, který nám říká, že euroamerická kultura je tím nejlepším řešením a to v globálním rozměru. Musíme začít znovu a neztrácet odvahu a energii k vyslovení rozporů světa.

When I first washed the painted motif from the surface of the painting, it left traces of light, which with their beauty marked the first step on a long journey. It is difficult for me to imagine the possibility of stepping beyond the boundaries of sensory experiences towards another absolute. When something catches fire in nature and in myself, the fire leaves such a strong mark that I anxiously await the next event. I just want to say that the world of my paintings is not constructed, it is only constantly lived and experienced.

Where ready-made forms of objects are imposed, I cancel the painting by their disappearance. Through this repeated denial of the emerging painting, the painting slowly spills over into the freedom of its beginnings. The image cannot be determined in advance. Individual emerging realities are displaced, struggle with each other, layer on top of each other and create new and new excitements. They are webs of relationships, finer than the thread of reason.

The constant blending of imagery makes the image rich in associative possibilities. Spatial depths separate and disappear, chaos gradually turns into order. The tiny structures of the image become complex nodes in which experiences and unconscious states collide. Macro space wraps into complex micro space. The shape pours out as a manifestation of the will to contain the mystery of the whole. Most of the time, the painting finds itself on the border between chaos and order. This interface is a field filled with a sense of freedom, power and completeness. The state of the painting provokes further creation. The emerging space is full of tension of elements, memory and emotions. It oscillates between light and dark, weight and lightness. It becomes a mirror of the mind. The first image fades into the past and affects the shape of the next image.

I layer one story on top of another like living nature. The permanence of the image lies in its constant variability and complexity. I believe that this process is completely new, but deeply natural in its essence. Both nature and painting are expressions of creative forces. The resulting image does not describe nature, but follows and spiritually grasps it, which nature itself cannot do. In no other way of painting have I found the possibility of a path that would measure the boundaries for new imagery. Multiplicity and multiplicity is not a denial of life, but rather an understanding of its creativity and longevity. The whole escapes simply because it is never given. It is constantly updating, an endless stream of many paths. If we subject art to the constructions of reason, we imprison living reality. It comes to life in that provocative game, which takes place on the border of making visible the ideas that are still escaping. What can otherwise only be shown in details, can only be grasped by a person as an open whole. He can traverse the individual planes of time and space, mix them and be able to express them. The essence of the world thus spills over to everything around us.

Creation leads me to a conscious vision, which is already a great activity in itself. Superficial vision will always be the enemy of my paintings. A painter grows with his eyes, and it is not so much a matter of thinking as of experiencing. Art thus connects the emotional in us with what would otherwise be classified as certain physical phenomena. The solid dissolves in space and the space materializes into the solid. By rotating the image, I come to terms with the universe. What emerges cannot be predicted. Images interpenetrate and disappear. States of mind are captured by a network of variability. The past comes to me and joins the present. The order of the world thus points to an order that only becomes visible through us. Experiences flow to us from the depths of the world, which I am unable to separate and isolate. They pervade my imagination and retain their luminosity, color and sensibility in large units. There comes a time of appropriate attunement and they emerge, illuminate the present moment, and disappear.

If I look with the curiosity and desire of a painter, my memory is as rich as the starry sky. Knowing the world happens from within and is deeply intimate. The world has the character of airy fleeting images. This is how the human imagination penetrates the most deeply into it. Art is the desire to flow into this flowing whole, which tells us something and is lost again in mysterious incomprehensibility. Where words and the logic of things end, the ocean of imagination begins. It radiates powerfully into my life with the unrepeatability of moments. It is woven from thousands of images, woven with the thread of silence and easily overcomes the boundaries of time. The mighty foam of its tides is reflected in music, poetry and paintings. If I forget everything acquired and learned, I can become part of the whole world. Creative freedom always transcends the intellect, which sees with the clarity of reason, but the clarity of its imagination is illusory. With his work, the painter moves on the surface of the depths of the truth of the world, which are guarded by a special inaccessibility. Only intuition and contemplation open the way. With the advent of the world of modern technology, under the influence of science and theoretical concepts, the immediate, everyday experience of the wonder of the world recedes.

A purposive view of things prevents us from keeping an openness to the whole, which cannot then become the content of our consciousness. The game of space is my game, when I let myself be permeated by the rhythm of the universe. The tangle and complexity of the world makes demands on the eye's memory and discernment. The fixed point of view of the observer is abandoned in favor of the flow and sequence of moments. The space we find ourselves in is constantly re-established, disappearing and re-emerging. Unexpectedness opens up possibilities, so far only hidden in reality. Inscribed in the essence of the world is its power and effect, mission and nature. It is active in its nature, irreversible in time and unpredictable in the future.

The universe of nature is rooted in our vision! The eye introduces us to a world that is ours and we are his. We are children of this earth, but we are certainly also creatures that have grown from heavenly soil. The entire spiritual cosmos is always attacked by the expediency and reason of the world, which takes the form of logical positivism and the rigidity of rationalism. Under the nest of dead concepts, the spring of wonder dries up. Art opens up a broad framework that is incomprehensible in itself, but which arouses the desire for expression. The need to study has accompanied me all my life. It is not about education for its own sake, I also want to experience emotionally what I learn. I am looking for what is related to my personal journey. I develop knowledge from the subtlest to the greatest at the same time. This game is the necessity of life, it is a game where contradictions and chaos come together in a new harmony that transcends speculative reason, it is alive, constantly renewing itself, like the eternally creative nature. What would be the meaning of a painter's life other than that he descends as deeply as possible into the problem of himself, so that subsequently, at the moment of ascent, he finds himself in a liberated space that he considers future. It is a search without ready-made truths and proven ways of thinking. I put energy into my paintings with a very tentative faith in its ability to inspire others. Anyone who has tasted attachment to creation knows that a great struggle must be fought here, which completes the meaning of life.

I lived through both communism and capitalism. In both systems, my conscience was at odds with the state and its power. Over time, the illusion of innocence turns into an increasingly pressing question of guilt. The solution to the crisis of this world cannot be found in either communism or capitalism. All that remains is a critical point of view that cannot accept the position that tells us that Euro-American culture is the best solution and that in a global dimension. We must start again and not lose the courage and energy to speak out the contradictions of the world.

Pavel Smolík